Freiheit

Údajně prý i matka moudrosti aneb učitelka života - magistra vitae - slovy starých latiníků. Ale taky holka prodejná, která jde ochotně s každým kdo má momentálně navrch. Jak trefně říká svérázný filosof Jaroslav Dušek - „Historie je iluze psaná vítězi". Poraženým nezbývá než ji falzifikovat. Odjakživa platí, že kdo nemá koule na to dějiny tvořit, aspoň je upravuje. Kam jinam se obrátit pro lapidární a všeříkající tečku za úvodem do tématiky, než do nevyčerpatelné studnice myšlenek zneuznaného českého génia Járy Cimrmana: „Minulost se ustavičně mění, zatímco budoucnost zůstává stále taková, jaká bude". Přímo školním příkladem zkresleného výkladu dějin jsou záznamy kronikářů, poplatné době svého vzniku víc než cokoliv jiného. Pro amatérského badatele a samozvaného publicistu jsou kroniky nejoblíbenější četbou, pokud se naučí luštit zákruty starých rukopisů a odhadne i to, co je skryto mezi řádky. Málokterá obecní kronika má však tak odvážnou úvodní ilustraci jako první česky psaná poválečná kniha krkonošského městečka Svobody nad Úpou.

Dostanou - li se někomu do rukou dvě pohlednice se stejným námětem, může to být náhoda. Když dotyčný cíleně vyhledá třetí, stává se sběratelem. A srdíčko mu zaplesá, když jsou navíc takříkajíc z jednoho hnízda - posílané na stejnou adresu, od stejného odesílatele, anebo aspoň z jedné rodiny. Jako například fotografické pohlednice, které si řezník a hostinský Josef Rudlof (to není překlep, on se tak opravdu jmenoval) z hostince Pod lipami na náměstí ve Svobodě nad Úpou nechal možná už záhy po skončení Velké války vytisknout u vrchlabského fotografa Josefa Bönische. (K přibližné dataci může posloužit zbytek domku číslo 52 vzadu uprostřed. Jeho ubourání kvůli nové silnici do Janských Lázní, zprovozněné v roce 1916 bylo povoleno 20. dubna 1915. Roku 1925 byla demolice dokončena a na tomtéž místě postavil truhlář Richard Kulbe rodinný atypický dům se stejným číslem). Příslušníci rozvětvené rodiny Rudlofů používali pohlednice hlavně v letech mezi světovými válkami. Občas se nějaký exemplář objeví v internetové nabídce antikvariátů nebo na aukci pohlednic. Přestože ani jedno z obou mě známých provedení není žádný výkvět reprodukční techniky, naopak jsou vybledlé s dost nevkusným a rušivým negativním nápisem, je o ně docela zájem. Co naplat - je to, když nic jiného cenný historický dokument momentálního architektonického vzhledu náměstí. Jen málokdo se zaobírá sdělením na adresní straně. A jen málokdy jsou tam nějaké perly vedle běžných zdvořilostních frází a rodinných vzkazů. Naše město má navíc z pohledu současných sběratelů značný hendikep v tom, že až do konce druhé světové války zde žila německojazyčná většina a ke vší smůle ještě pisatelé psali kurentem. Nemluvě o tom, že některý rukopis je těžko rozluštitelný i v češtině.

My, co jsme vyrůstali v době politických procesů v padesátých letech 20. století o „vylepšování" fotografií víme odmala. Ať už to bylo mizení lotrů (Slánský, Clementis) po pravici i po levici toho největšího nebo prezident řečený Ušaté torpédo kynoucí poloprázdnému náměstí s dodatečně dodanými davy. Retuš či fotomontáž z důvodů estetických, politických, technologických i ryze mystifikačních je stejně stará jako fotografie. Provází nás životem někdy utajeně a skrytě, jindy až provokativně okatě. Viz třeba současné sedmdesátileté celebrity s vyhlazenými líčky dvacítek na titulních stránkách barevných časopisů. Laskavou a neškodnou mystifikaci bez zlých úmyslů mám docela rád a mému cvičenému oku se občas i nějakou kulišárnu podaří odhalit. Sběratelství skýtá možností nepřeberně. Filatelisté mají své tiskové vady, stejně jako numismatici jemné odchylky razidel, ale to jsou prakticky technické nedostatky a svědčí o nepozorné kontrole při jejich vzniku. U filokartie, což je odborný termín pro sbírání pohlednic se s úmyslným falšováním reality v zájmu prodejnosti setkáváme víc než často. Zejména u těch historických zpracovávaných různými tiskařskými technikami, o kterých se nemíním dopodrobna rozepisovat. Jen jako příklad lze uvést oblíbenou litografii, u níž vydavatelé povolovali uzdu fantazii téměř zákonitě. I na omezeném počtu pohlednic Svobody nad Úpou se různé záhady vyskytují.

Svobodské ulice jsou už několik let vylidněné i bez nařízené karantény. Okamžiky, kdy byly přeplněné až příliš, zachycené na historických fotografiích lze najít například jako ilustraci k článku Když nás půjdou miliony... otištěném v novinách Svoboda fórum číslo 750. Ve druhé polovině minulého století byly ukázkovou příležitostí k srocení davů spartakiády. Propagandistické oslavy sjednocené tělovýchovy, kopírující sokolské slety měly několik předeher v jednotlivých regionech. Jedna taková hodně početná manifestace se ve Svobodě nad Úpou konala v neděli 7. června 1959 při generální zkoušce na II. Celostátní spartakiádu 1960 v Praze na Strahově. V předvečer byl na novém stadionu, slavnostně otevřeném 1. září 1957 zapálen oheň na počest Československo - polského přátelství. Kronikář v zápisu z té doby jen smutně poznamenává, že dlouho očekávaní polští přátelé se bohužel nedostavili, protože je na hranicích zadržela pohraniční stráž pro nesrovnalosti v propustkách. Inu padesátá léta! Teprve druhý den přijeli tři uvolnění delegáti. V neděli dopoledne se konaly ještě poslední zkoušky jednotlivých cvičení. Slavnostní průvod čítající kolem 700 cvičenců z několika míst v okolí včetně Trutnova vyšel od sokolovny a na Malém náměstí u meteorologické staničky na ně při odbočování ke stadionu čekal fotograf. Ze Svobody cvičilo v jednotlivých sestavách údajně 300 školáků a jedno družstvo dorostenek a žen. Pánové byli lenoši už tenkrát a po neúspěšném pokusu jednoho družstva o cvičení s tyčí zůstali v řadách diváků. Těch se prý sešlo asi 1200! Na prašný úsek silnice v popředí už jsme dávno zapomněli, stejně jako některé zobrazené cvičenky na svou účast. Jsou vzpomínky opravdu to jediné, co nám zůstane?

Nepublikováno

Poslat někoho lepit pytlíky je totéž jako navlíknout ho do tepláků nebo zavřít za katr. V dobách před sametem museli muklové v lochu tvrdě hákovat. Zdánlivě lehké lepení pytlíků bylo synonymem úmorné, jednotvárné a neubývající práce, že leckterý odsouzený se občas v duchu rouhal sněním o změně rachoty za broušení karoserií v mladoboleslavské automobilce nebo fárání do černé díry na Odolově. A ti největší frajeři si namlouvali, že by lépe snášeli nečas někde v lomu a v nejhorším případě i Jáchymov. Takovým strašákem bylo pro tvrdé chlapy lepení papírových sáčků, které mnoho domáckých pracovnic často vítalo jako jedinou možnost skrovného přivýdělku. Dnes, kdy zeměkouli neúnosně zaneřádily plastové obaly se lidstvo k recyklovatelným a přírodě šetrnějším papírovým sáčkům opět pokorně vrací. I laikům, kteří by do Kauflandů a Lidlů vkročili jen pod hrozbou totálního vyhladovění je nad slunce jasnější, že nejlepší obaly jsou žádné obaly. Než se s tím ale všichni vlajkonoši konzumu srovnají a přestanou si to spojovat s heslem „Zpátky na stromy" čeká nás ještě dlouhá cesta. Ještě žijí pamětníci mléka nalévaného do bandasky, piva do džbánu a vážených bonbonů do kornoutu. To není volání po starých dobrých časech, ale střízlivá úvaha hospodáře. Copak je ekonomicky únosné, aby nákladná předimenzovaná krabička s barvami hýřícím potiskem byla dražší než uvnitř skrytý výrobek? My senioři se s tím například u léků setkáváme dnes a denně. Ale vraťme se od planých ekonomických úvah zpátky na zem k nálezu několika různě velkých unifikovaných sáčků z jednobarevných papírů pamatujících jeden z krámků se smíšeným zbožím v předválečné Svobodě nad Úpou. Panu Procházkovi patří dík, že je nevyhodil do popelnice.

Dobrý voják Švejk to sice říkal o disciplíně vy kluci pitomí, ale to nevadí, vyzní to nastejno. Staří horáci z Krkonoš vždycky respektovali řád jakéhosi Všehomíra či matky Přírody. O to víc ignorovali zákony, paragrafy a nařízení. Proto tady bývalo nejvíc pašeráků na metr čtvereční široko daleko. Ne všichni byli takoví sympaťáci jako Karel Heřmánek ve filmu Krakonoš a lyžníci. Když už na všechno nestačil dohlížet rychtář, v případě městečka s matoucím názvem Svoboda purkmistr, byl dohledem na udržování pořádku ustaven obecní strážník. I když daleko víc mu slušel neformální titul obecní sluha. Slovo policie, odvozené od řeckého polis značící obec, město a v přeneseném významu i stát, užívané pro bezpečnostní složky je údajně známo už od konce 14. století. Přesto se v českých zemích na dlouhá léta vžil trefnější termín četnictvo, přejatý v polovině 19. století od Jihoslovanů, kteří tak nazývali lupiče a bandity sdružující se do čet. Na území Rakouského císařství přinesl významné změny revoluční rok 1848. Většina právních předpisů vycházela od té doby ze zákona číslo 170 o prozatímním obecním zřízení z 20. března 1849, v jehož preambuli stojí, že svobodná obec je základem státu. A když už toho o svobodských obecních policajtech mnoho nevíme, neškodí se seznámit aspoň s jejich některými úkoly. Dlužno dodat, že po vyhlášení Československa v roce 1918 byl rakouský model organizace všech složek policie v podstatě zachován. U té komunální, jejíž náklady plně hradila obec, se náplň práce město od města lišila podle místních podmínek. Základní poslání je všude stejné: Dohlížet na bezpečnost obyvatel a jejich majetku, starat se o bezpečnost silnic, cest a mostů, vod a pozemků, kontrolovat hygienu, míru a váhu potravin a ostatního zboží na trzích, konat zdravotní, mravnostní i zaměstnaneckou policii, jakož i sledovat dodržování požárního a stavebního řádu včetně policejního povolení ke stavbám. Docela dost povinností na jednoho člověka.

Vybafnout na mě někdo s podobnou hláškou před padesáti lety koukal bych na něj jako péro z gauče. Asi stejně jako kdyby dnešní teenager naprosto zřetelně a nahlas pozdravil „Dobrý den". Tak nějak nejspíš v době milionů selfíček kolujících po síti, které zvládne s chytrým mobilem každý blbý capart jednou rukou, působí poctivá papírová fotografie složitě vyvolaná z filmového okénka. Papínek Hiltscher, prokurista firmy Stephan na výrobu mýdla, voskových svíček a sody, zejména však nadšený fotoamatér, zvěčnil svého synáčka před dobovým výkvětem hromadné dopravy - autobusem svobodského dopravce Josefa Pettirsche. Ještě docela nedávno měl každý podobných obrázků á la já a Hradčana, já a Sněžka, Eiffelovka, pyramidy, já a lokomotiva, tramvaj, parník v přístavu, žirafa v zoo nebo rozkvetlá sakura a mraky dalších atraktivních pozadí plná alba. Vedle jedinečnosti zobrazované osoby tak nechtíc vznikla celá galerie objektů, která ji s postupem let trumfla co do zajímavosti na celé čáře. Je téměř nepsaným pravidlem, že jen vzácně pečliví jedinci popisují fotky alespoň základními údaji. Málokdo totiž po letech pozná rozjíveného kluka, který mezitím už dávno vyrostl z krátkých kalhot nebo už ani nežije. Zato starodávný autobus s autentickým firemním označením majitele, to je panečku jiný káva!